K obrazu přistupuji jako k prostoru, který má dýchat. Vrstvím olej, uhel i tkanou vlnu a hledám okamžik, kdy stačí světlo a stín – bez jediné barvy navíc.
Barvu jsem odložila, abych lépe slyšela, co říká světlo.
Maluji obrazy, kreslím a tkám tapiserie výhradně v černé a bílé. Zajímá mě redukce – co všechno může z obrazu zmizet, aby začal mluvit hlasitěji. Pracuji v pomalých cyklech, jeden motiv zkoumám olejem, uhlem i vlnou tak dlouho, dokud z něj nezbyde jen světlo, stín a napětí mezi nimi. Věřím, že obraz je prostor, ve kterém si má divák odpočinout od hluku – proto nechávám svá plátna dýchat.